Martin Pokorný - "Pokec"
Nebudu se toho bát a přiznám se, že na stěně jsem strávil daleko víc hodin než na skalách. V začátcích je stěna snažší a dostupnější.
A cesty na stěně jsou čitelnější a méně náročné na vaši techniku. Tomu taky odpovídala i obtížnost vylezených cest, kdy na stěně jsem vylezl i o stupeň těžší cesty jak venku na skalách.
V životě každého lezce ale přijde okamžik, kdy vám výběh pod jednou střechou nemůže stačit, potřebujete se rozlétnout do světa. Ten vítr ve vlasech, slunce v zádech, zážitky z přelezených cest, výhled na vrcholu a dobrodružství v přírodě vám nevynahradí sebelepší stěna nebo závody.
V mém případě mi nejvíc učarovalo pískovcové lezení. Odpovídá to mým objevitelským touhám, kdy bych nejradši každou cestu lezl jenom jednou stylem OS. Navíc se podle mě na žádném jiném skalním terénu není možné zlepšovat bez předchozího tréninku tak dobře jako na pískách. Zde je lezení víc dobrodružstvím, než sportovním výkonem. Tím, jak člověk získává zkušenosti a morál, se zlepšuje. Jste si jistější v lezeckém pohybu, méně se bojíte, dokážete lépe odhadnout své síly, terén, sbíráte další a další zkušenosti, které se zúročí v dalších cestách.
Lezení se věnuji od roku 2002, na skalách jsem si vytáhl první cestu poprvé v roce 2004. Za lezce se považuji ale až od roku 2009, kdy jsem si vytáhl první cestu v Adršpachu. V roce 2014 jsem si udělal instruktorské zkoušky na skály i překližku, aby se můj živtoní styl mohl stát i mojí prací. Také jsem si navrtal první cestu do skály u hradu Veveří. Ty na stěnách stavím už od roku 2011.
Po horách jsem chodil už jako malý kluk s rodiči. Nejčastěji jsem jezdil s Kudrnou a když mi bylo 18 let , složil jsem zkoušky a stal se jedním z nejmladších průvodců. Pruvodcování jsem se věnoval do roku 2005 a nejčastěji jsem vodil po feratách v dolomitech. Pak můj život zcela ovládlo lezení a tak je tomu doteď.
Lezení se věnuje od svých 13 let. Ke skalám ji to táhlo od malička, v dospělosti se lezení stalo jejím životním stylem.
Na stěně ráda boldruje, na skalách dává přednost lanu. Spolu s lezením také ráda cestuje a tak už si zkusila lezení po různých koutech Evropy jako Španělsko, Italie, Francie, Rakousko, Chorvatsko, Slovinsko ale také Turecko, Makedonie či Bosna.
Mezi její srdcové lezení pak patří i písek - krásné štíhlé věžě v Ádru, nebo rozlehlé skalní bludiště v Sasku. Za nejlepší sportovní výkon považuje 7b+ OS.
Nejhodnotnějším výstupem je pro ni Hrana pádu na Velkou Gilotinu v Adršpachu.
Kromě lezení se věnuje vysokohorské turistice či feratám, kam chodí i se svou fenkou Dorjee - tzv doghiking a dogclimbing :-). Dále pak canyoningu, kde má za sebou přes 40 sestupů. 